Třikrát hurá.

4. září 2013 v 22:11 | Ness |  Povídky
Zdravím. Chtěla bych do těchto prostorů nekonečna internetu vhodit něco, čím se snad alespoň trochu vypíšu ze sebe, svých pocitů a pod... Něčím podobným (ne-li stejným) jsem se nechala inspirovat na jednom blogu (www.the-darkest-places-inside-us.blog.cz ) a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Já neumím moc psát a tak, tak na to berte, prosím, ohled.
A na konci ještě malé video jedné skvělé písničky, která poslední dobou tráví náplň mých večerů... :)

Prázdniny skončily a to, na co jsem se těšila se proměnilo v něco bolestně dlouhého a nesmiřitelného. Skoro celé prázdniny jsem nebyla doma a těšila se na své kamarády a na to, co budem i o školním roce dělat. A najednou je všechno tady a nepopsatelná touha se obrátit a všechno za sebou spálit a odstěhovat se na druhý konec Země je tu místo pocitu klidu a blaha. Nejen že když jsem první přišla do třídy, tak jsem si utvrdila, že moje třída mě prostě nemá ráda, ale je toho víc. Možná, že píšu příliš konkrétně, ale ty, jenž to čteš, mě s největší pravděpodobností neznáš a tudíž pro tebe nemá žádný význam má konkrétnost.
Rodiče? Milí lidé, ale trochu... úpěnlivý. Vždyť 15... to je věk, kdy se mají věci zkoušet a ne se dozvídat o tom, jak se zkouší. Máme se poučit a také být v nějaké míře poučováni, ale především si myslím, že tento věk chce trochu volnosti, o které však nevím, jestli nám jí někdo chce dopřát a to v pouhém rozhodnutí, jakou barvou si chceme vymalovat pokoj.

A co je to nejhorší? Ta tupá a trvající samota. Všichni si myslí, že jim v 15 rodiče nerozumí. Já si myslím, že mi rozumí. Pouze mě neposlouchají a nekoukají se na mě. A když jim to řeknete? Odpoví, že v 15 psali knihu: Nikdo mě nemá rád. a že se mám vzpamatovat a přestat zkuhrat. Ale už dál neposlouchají, že mám problém a že mě něco trápí. Nevidí, že pod slupokou se skrývá člověk, který neví, co má dělat a v celoživotním utlačováním se najendou neumí rozhodovat. Nevidí, že si nevěřím a že se bojím... sebe, okolí i jich. Že se bojím jim cokoli říct. A když řeknete, že ze vztahů utíkate, protože se bojíte, tak se na vás vážně podívají a diví se tak, jakoby si ani nepamatovali, jak jste se téměř před rokem složili a brečeli, protože vám ublížili. A ten, kdo vám vždycky pomohl tu najednou není.
Odjel si buhví kam a kdo ví, zda až se zase vrátíš, bude to všechno stejné. Ti, jenž mě doopravdy poslechli a vnímali co říkám, ti, co mě nepřerušili v půlce věty tím, že musí něco řešit a odešli... Ti postupně a pomaloučku mizí. Jeden po druhém. Ztrácejí se v oblaku mlhy až najednou zůstanete stát sám v bílém plášti. Jako by kolem byla bílá, pevná zeď, která by nepustila nikoho ani ven, ani dovnitř.
Hledáte východ z této situace. Hledáte něco, co by zastřelo tu bezmoc proti rozhodnutím, která nelze zvrátit... bezvýsledně. Propadáte se dál a dál do propasti, která je hlubší, než ten nejhlubší spánek a bojíte se, že se všechno příliš změnilo, než aby se ještě dalo něco dělat. Že se všechno příliš změnilo, než aby to byla pravda. Hledáte někoho, kdo by vás objal a řekl tu prostou lež: To bude dobré. Jsem tu pro tebe. Nikdo není a pro nikoho nejste vy, protože se vždycky najde někdo, kdo bude důležitější než vy. Ať už někdo, nebo něco...
Já vím, že tohle asi nejsou žádné veleslavné problémy, které by stály za přečtení nebo snad za úvahu, ale mně najednou přišlo, že je toho hodně a že nevím, komu to můžu říct. A proto to píšu Tobě. Ty mi nic neřekneš, jen mlčky posloucháš. Posloucháš. Doopravdy. A za to Ti děkuji...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama